Všechno se změnilo 3. část

2. prosince 2007 v 17:57 | Nora van Hallen |  x Jednorázové povídky
Třetí a poslední část. nevím, co napsat, snad, že se mi tahle část psala nejlépe a dohromady nejhůř ze všech. Tak nějak jsem to všechno prožívala, bude to znít blbě, ale jednu chvíli jsem dokonce měla v očích slzy. Kritiku tady teď psát nebudu, protože mě nic nenapadá. Ale ani chvála ne. Nechám to na vás:)
P.S.: Je to trochu kratší, jelikož jsem nechtěla vše popisovat d detailů. I když ono to už v detailech je... Snad to nevadí. Je to můj styl psaní. Není to žádná hitparáda a ani nic světoborného, ale s tím už teď nic neudělám...
P.P.S.: Oznamuji další spřátelený blogísek Panherky, skvělé pistalekly povídek HP. Nejraději mám *S versus S* vážně, kdo si to nepřečte, nemá na netu co dělat;)

Večer vzala pero s pergamenem a začala psát dopis domů, tak jak slíbila bratrovi.
Ahoj tati,
Jay mě poprosil, abych vám domů napsala dopis, prý nepíšete a on teď nemá čas. Znáš ho. Je všechno v pořádku? Nám oběma se moc stýská. Chtěli bychom už být doma. Je to tak strašně daleko. Pamatuješ, jak jsme se spolu dívali z okna každý večer před usnutím? Já ano a abych nezapomněla, sedávám u okna naší ložnice a dívám se do dáli. Je to snad ještě dál, než v pohádkách "Zas sedmero lesy, sedmero řekami a sedmero horami se skrývá…" tam, v pohádkách, se většinou skrývá nějaký hrad, či chaloupečka, ale tady se skrývá náš domov a rodina o kterou mívám strach.
Ale tady je také dobře. Mám tu přátelé a Jay také. Dokonce ani nelitujeme toho, že jsme sem přestoupili. Jsou tu jiná pravidla, než na naší bývalé škole, ale také jiní lidé a zvyky.
Snad se máte s maminkou stejně dobře. Moc ji pozdravuji a posílám pusu. A tati, prosím, hned, jak ti tohle psaní přijde, odepiš.
Jessica
Odešla do sovince. Tam si vyhlídla větší, šedou sovu, která byla zřejmě určená na delší cesty. Opatrně jí přivázala dopis k nožičce a sledovala, jak se vzdaluje. Kéž by tak mohla roztáhnout křídla a bezstarostně se proletět. Zatřepala hlavou a vydala se zpět do společenské místnosti. Tam na ni vybafla Lily.
"Jess, kde jsi byla?" ptala se rozesmátě. Zřejmě měla dobrý den.
"Poslat dopis" odpověděla. Nechala se vést Lily až ke stolu, kde seděli Pobertové a její bratr Jay. Netvářil se zrovna dvakrát šťastně, což se Jess nechtělo líbit.
"Ahoj" pozdravila. Posadila se vedle Siriuse, který ji okamžitě chytl kolem ramen.
"Takže jste se opravdu dali dohromady?" Přišla k nim blonďatá dívka, kterou ji Lily tenkrát ve vlaku představila jako Claire.
"Taky tě ráda vidím, Claire" ignorovala Jess její otázku.
"No, jistě. Jsi tu prvním rokem a hned si vyskakuješ" odprskla Claire. Jessica na ni nevěřícně hleděla a nezmohla se ani na jedno slovo.
"Víš co, Claire, otoč se a ložnice jsou hned naproti tobě. Zkus vyjít po schodech a zůstat tam ještě tak dvě hodiny" ujal se slova Sirius. Claire ještě chvíli stála bez hnutí, ale nakonec se otočila a sedla si k nějaké skupince poblíž dveří.
"Co to do ni vjelo?" nechápala Jess.
"Asi žárlí" zazubil se James. Na což se Jay otráveně zvedl a odešel do chlapeckých pokojů. Jess na nic nečekala, vyhoupla se na nohy a spěchala za Jayem.
"Jayi! Stůj!" křičela za ním. Zastavil se až před vchodem do jejich ložnice.
"Co je?"
"To bych se měla ptát já tebe! Co se stalo? Proč jsi tak nevrlý?"
"Nejsem nevrlý, jen na nic nemám náladu"
"Tak až ji budeš mít, snad tě bude zajímat, že už jsem napsala dopis tátovi"
"To jsi hodná. Promiň, jdu si lehnout. Tak zítra. Čau, Jess" a zabouchl ji dveře před nosem. Sklesle se vrátila dolů a zaujala své místo vedle Čmuchala.
"Zjistila jsi něco?" vyzvídal.
"Ne, prý nemá náladu" vzdychla.
"Tak to ho určitě brzo přejde" uklidňoval ji. Opřela si hlavu o jeho rameno a přemýšlela, jak Jaya rozveselit. Nic ji ale nenapadalo. Její bratr byl velmi složité povahy. Když se mu něco nelíbilo, nikdy to v sobě nedusil.
"Jdu si lehnout" Jess se zvedla, rozloučila se s ostatními a zamířila do postele. Když o půl hodiny později přišla Lily, dívka už spala.
---*---
"Jayi, můžeš se mnou, prosím mluvit?" naléhala na nevnímajícího Jaye Jess. Ten jen něco zabručel a dál hleděl do svého talíře. Už od rána na něj mluvila, ale on jako by ji neslyšel. "Jayi, kruci, co je s tebou, chlape?" žduchl do něj James.
"Nic" odpověděl.
"No to vidím" přikývla ironicky Jess. Dál už nic neříkala, protože před ní přistála sova, kterou předešlý den posílala tátovi. Nadšeně ho odvázala a otevřela jej.
"Od koho je?" vyrušil ji Jay.
"Ode mě" zašeptala. Jay na ni nechápavě zíral a tak mu to vysvětlila; "Včera jsem poslala tátovi dopis, ale on nebo někdo jiný mi ho poslal nazpět"
"Tak to nechápu" zakroutil hlavou Sirius.
"Jayi, neznamená to snad-" vyjekla vyděšeně.
"Ne, Jess. Určitě jsou v pořádku" uklidňoval ji rychle bratr.
"Ale tohle by přece nikdy neudělali" v očích se jí zračily slzy strachu. Ostatní se raději nevyjadřovali, jelikož nevěděli o co jde. Jay byl stejně zmatený, jako ona. Opravdu se jim něco stalo? Nebo jsou v pořádku a mají hodně práce?
"Watssonovi, můžu s vámi mluvit?" přišla k nim ředitelka jejich koleje, profesorka MCGonagallová. Oba sourozenci nejistě přikývli a následovali ji do kabinetu.
"Posaďte se, prosím" ukázala na dvě křesla naproti stolu. "Jisté události, které se staly včera večer, velice změnily situaci, za které jste sem přijeli. Jak jistě víte, vaši rodiče usilovně bojovali proti Vy-víte-komu. Včera pozdně večer jejich dům ale napadli smrtijedi. Byli v přesile a-"
"Ne!!" Jessica se rozplakala. Přes uslzené oči se podívala na svého bratra. Viděla ho matně, ale co rozpoznala bylo, že jeho tvář, jindy veselá, byla teď mrtvolně bílá. Oči se změnily v prázdné studánky, vyhaslé uhlíky. Neuvědomovala si, co dělá. Vstala a utíkala na pozemky. Nevšímala si okolních studentů, kteří nadávali, když do nich vrazila. Dopis, který svírala v ruce byl skrčený. Písmo bylo rozmazané z toho, jak se jí dlaně potily.
Nebe se zatáhlo a pomalu, tiše a skoro neviditelně spouštělo na zem zmrzlé kapky vody v podobě sněhu. Ten se při dopadu na její tvář mísil se slzami bolesti, strachu, zlosti a smutku. Proč nezůstali s nimi? Jak mohli odejít? Od začátku to byla jedna obrovská chyba, která se teď nedala napravit! Už nikdy je neuvidí, nesejdou se společně u stolu, aby naléhali na tátu, který jim nechce koupit domů pejska. Nikdy nebude mámě pomáhat při pečení cukroví. Neuslyší její radostný smích, když spatří svého milovaného muže ve dveřích s kyticí růží, jako omluvou za pozdní příchod z práce.
Odkdy vlastně existuje smutek? Byl snad Adam smutný z toho, že ztratil Evu? Cítil zlobu, bolest a strach tak, jako teď Jess? Ta teď seděla pod stromem a chlad, rozprostřený všude kolem ní, nevnímala. Nebo ho spíše vnímat nechtěla. Co s nimi teď bude? Natuž je plnoletý, snad by mohli žít společně, bez jakýchkoliv útrap. Bez útrap? Ztratili rodiče! A vinou Voldemorta. Ani se neobtěžoval je zabít sám.
Dokončím to, co rodiče začali! Pomůžu světu ho porazit, i kdyby mě to mělo stát život!
"Jess!! Jessico!" křičel někde v dálce Sirius. Volaná zvedla hlavu a uvědomila si, že mezitím, co ona tady sedí, tak sníh se rozhodl ukázat své pravé já a pokryl skoro vše kolem.
"Nech mě být!" snažila se odehnat Siriuse, který jí přes ramena dával svůj kabát.
"Ne, Jess. Nenechám, pojď dovnitř" odporoval.
"Nikam nejdu, chci být tady" zakroutila hlavou.
"Tak v tom případě tady zůstanu s tebou" pokrčil rameny a sedl si vedle ní.
"Co to děláš! Jdi do hradu! Chci být sama. Sama, slyšíš? Já-" v tom se ji zlomil hlas. Propukla v silný pláč. Sirius svou dívku objal a předával ji své teplo. Když se ji pokoušel postavit na nohy a ona stále odmítala, položil si její hlavu na rameno a jemně ji hladil.
"Siriusi, já to nezvládnu. Všechno je to moje vina. Neměla jsem je opouštět" šeptala.
"Jess, není to tvá vina. Jen to tak teď cítíš. Společně to zvládneme. Slibuju"
"Půjdeme dovnitř?" řekla po chvíli. Byla promrzlá na kost a její společník na tom nemohl být jinak.
"Dobře" podepřel ji a pomalými kroky vedl do hradu.
Celou cestu do společenky nemluvili. Když vešli otvorem v portrétu Buclaté dámy, Jess okamžitě vyhledala pohledem svého bratra. Seděl v koutě místnosti obklopen svými přáteli, kteří sice nic neříkali, ale Jess věděla, že i tak Jayovi hodně pomáhají. Pustila se Siriuse, který obsadil místo vedle Jamese a Lily. Beze slova padla do náruče svého bratra. Tomu se z očí začaly spouštět slzy zármutku. Ani jeden neřekl nic, co by tomu druhému mohlo pomoci. I kdyby chtěli, věděli, že jsou tu jeden pro druhého a žádná slova nevyjádří to, co teď cítí.
Jaye a Jess Watssonovi smrt rodičů velmi zasáhla. Ale i posílila. Oba dva se rozhodli bojovat proti Voldemortovi. Ztrátu jim pomohli překonat jejich společní přátelé. Sirius od té doby Jess nenechal chvíli samotnou a ta mu za to byla vděčná… Je spousta lidí, kteří by se na vás v takových situacích vykašlali, někdy ale můžete mít štěstí a i v temných dobách najít světlo, které vám ozáří cestu domů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pan tau pan tau | 2. prosince 2007 v 18:37 | Reagovat

jako vzdy...nadhera ^__^...x)

2 pantherka pantherka | Web | 2. prosince 2007 v 21:54 | Reagovat

skvělé :)))

3 Galeana Galeana | Web | 7. prosince 2007 v 19:56 | Reagovat

tak tahle jednorázovka je moc krááásnáááá......

A než tenhle blog opustím (prozatím), tak bych se chtěla zeptat, jestli si nespřátelíme blogy....předem diky

4 KiVi KiVi | 9. prosince 2007 v 0:59 | Reagovat

to je nádhera vážně píšeš skvěle...seš talent:)

5 Ylil Ylil | Web | 1. ledna 2008 v 12:07 | Reagovat

tak tohle bylo bezvadný...je to smutný, ale tak trochu jsem to čekala...a je dobře že Sirius Jess nenechal... :-)

6 luckily luckily | Web | 24. dubna 2008 v 16:52 | Reagovat

skvělý ani třetí část nezklamala... sice smutný, ale hezký!!

7 Daizyyy Daizyyy | Web | 4. listopadu 2008 v 16:53 | Reagovat

Ježiš tak tenhle konec jsem vážně nečekala.... Napsala jsi to strašně hezky...  Já nedokážu psát takhle optimisticky a zároveň smutně, jak to děláš????

Škoda, že to nemá víc částí x)

8 Lily Lily | Web | 11. ledna 2011 v 22:49 | Reagovat

Ach
myslím, že líp to vyjádřit nejde...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama