Kdo zbloudil v lásce, kdo zbloudil v žití!

27. listopadu 2007 v 17:47 | Nora van Hallen |  x Ron Weasley
Takže, tady je povídka o Ronovi Weasleym. Já nevím, ozývá se zase moje sebekritika, vůbec to není záživný, je to spíše trapný. Takže si to raději nečtěte:D
JInak ta nádherná báseň je od Heinricha Heineho a díky ní také vznikl název téhle povídky. A kdo najde tu odvahu a příběh si přečte, ať mi nechá komentáře, které vždycky potěší:)

Tvůj úsměv, když tě vyvolala profesora McGonagallová a ty jsi odpověděla správně, snad nikdy nezapomenu. Tvé vrásky, které se objevily, jakmile sis nevěděla s nějakým úkolem rady, se do mé paměti vštípily navždy. Chvíle s tebou byly ty nejkrásnější na světě. Nesnášel jsem naše hádky, protože jsi měla vždy pravdu. Miloval jsem je, protože jsi se pak vždycky chtěla usmířit. Nenávidím se kvůli tomu, jaký jsem! A teď tady stojím sám, nikým nemilován, právě naopak, všemi zapomenut. Nechci, abys byla šťastná s někým jiným, chci, abys byla šťastná se mnou! Tak, jak Ginny miluje Harryho, chci abys milovala ty mně!
V tvém oku časem ukrývá se
tajného hoře znamení -
znám dobře tvoje trápení:
kdo zbloudil v žití, kdo zbloudil v lásce!
Nevrátivá je loďka bytí
a mladost je už opodál -
a není léku na tvůj žal:
kdo zbloudil v lásce, kdo zbloudil v žití!

(Heinrich Heine)
V dálce se sněhové vločky snášejí na zem. Při dotyku země tají, mizí a chystají půdu svým kolegyním. Je jich tam mnoho, avšak každá je sama. Stejně tak jak já. Kolikrát bych si přál být takovouhle vločkou, nic bych necítil. Žal, smutek, radost, lásku, bolest, nic…
Snad by to bylo lepší, než vidět Tě v náruči někoho jiného. Pořád si říkám, proč sis nevybrala mně? Copak jsem ti nebyl dost dobrý?
Po tváři mi stékají kapky bolesti. Té, kterou jsi způsobila ty, aniž bys to tušila. Ta, která nikdy nechtěla nikomu zkazit náladu, natož mu křivdit, nebo ho udělat smutným, mi ubližuješ, ani nevíš jak.
"Rone? Zavři to okno, vždyť je zima!"
"Hermiono? Co tu děláš?"
"Potřebuji se tebou mluvit" tvé jindy bledé tváře se zbarvují do jemně růžové.
"Proč?"
"Zmýlila jsem se"
"-" nastala dlouhá chvíle ticha. Hledíš mi do očí, neschopna mluvit. Já se ani nepokouším něco chápat, copak to jde?
"Řekni už něco" prosíš a ani netušíš, jakou mi tímto děláš radost.
"V čem jsi se zmýlila?" budu tě ještě chvíli trápit. Ať víš, jaké to je. Tak ne, nebudu škodolibý, ale na tohle mi odpovíš.
"Já… Rone… My spolu… Miluji tě" vydechneš nakonec. Ta slova z tak krásných úst tvoří nádhernou píseň. Nevěřil jsem, že ji ještě někdy uslyším. Pomalu se k tobě přibližuji. Červenáš se čím dál víc. Skloním se k tobě a chutnávám tvé rudé rty. Tak dlouho jsem po tom toužil. Cítím, že se ti polamují kolena. Chytám tě do rukou a odnáším na blízkou postel. Rozepínáš mou bílou košili a já opatrně sundávám tvé tričko. Jsi tak nádherná. Vzrušuje mě, když rukama bloudíš po mé hrudi a skoro neslyšně vzdycháš. Tvé štíhlé ruce sklouznou k mým kalhotám. Rozepínáš stříbrný knoflík a lehce sjíždíš po mých nohách dolů. Mám pocit, že už to nevydržím. Rychle udělám to samé s tvou černou sukní a posléze jde pryč i tvé spodní prádlo, následované mým. To, že je v pokoji trošku chladno vůbec nevnímáme. Líbám tě po celém těle, když zašeptáš mé jméno, je to pro mě znamení, že jsi připravená. Opatrně do tebe vniknu. Překvapuje mě, jak jsi úzká. Boky mi vycházíš vstříc. Když jsme oba na vrcholu, opět řekneš mé jméno, tentokrát více nahlas.
Ležíme vedle sebe a hledíme do stropu. Co je na něm tak zajímavé? Nevím, ale raději bych se díval na tebe, jenže mám strach, že tohle byl jen krásný sen a ty by ses mi rozplynula před očima.
"Rone?" ozve se vedle mě ten krásný sen. Nebo spíše krásná dívka snů.
"Ano?"
"Je mi líto, že jsem si tě nevšímala a šla za ním…"
"Nemluv o tom. Nekaz tuhle chvíli"
"Ale já ti to chtěla říct. Víš, já Viktora nemilovala, měla jsem ho spíše jen ráda. Ale ty… ty jsi pro mě něco víc. Miluji tě" zopakuješ zase ty dvě slova a já už mám ve všem jasno. Nezdáš se mi. Je to skutečnost.
"Čekal jsem na tebe. Nikdy jsem tě nepřestal zbožňovat, obdivovat"
Sleduji tě, jak tančíš kolem stolu a připravuješ večeři. Teď je ten správný čas. Chvíle, která změní vše.
"Hermiono?" tázavě se podíváš a když spatříš můj vážný výraz, začneš se smát.
"Co je? Našel jsi ducha?"
"Můžeš sem na chvíli jít?"
"Jestli je tam někde, tak mu řekni, že chystám večeři a srdečně ho zvu" vtipkuješ stále. Po chvíli ale opravdu stojíš přede mnou, ruce máš dané v bok.
"Já, víš, přemýšlel jsem nad námi" ach jo, teď jsem to já, kdo se červená. Po kom to mám?!? "Napadlo mě, víš… no… když spolu bydlíme a… samozřejmě, pokud budeš chtít…"
"Rone, vymáčkni se konečně nebo se mi spálí jídlo" popoženeš mě vesele.
"Jo… promiň… Mio, nechceš si mě vzít?" Proč tahle slova jdou vyslovit tak těžko? Co jsem komu udělal? Dívám se a zjistím, že ti po tvářích tečou slzy.
"Ano, Rone, chci a moc ráda" padneš mi kolem krku a já se cítím tak šťastný, jako snad nikdy. Miluji tě, Hermiono Weasleyová!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | E-mail | Web | 7. prosince 2007 v 5:59 | Reagovat

hej to je nádhera :) krása :) já fakt nevím co dodat :)

2 Lirael Lirael | Web | 20. ledna 2008 v 19:39 | Reagovat

Pár Ron a Hermiona, to je moje. :-) Hezký. :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama